Salta jsou především o hlavě, říká jeden z nejstarších parkouristů v republice

Je mu 52 let. U armády ČR trénuje boj zblízka a ve svém volném čase se věnuje parkouru. Rotmistr Petr Mik z 15. ženijního pluku je živým důkazem toho, že věk je pouze číslo.

U armády slouží už 20 let. Nastoupil jako sportovní instruktor ke 4. brigádě rychlého nasazení. Protože se v civilu věnoval bojovému umění (karate a jiu-jitsu), začal u své jednotky cvičit boj zblízka. „ Postupně jsem se dopracoval až ke 2. stupni, a proto můžu trénovat vojáky. Kromě toho mám instruktora i na indoorové fitness, zimní a letní pohybové aktivity,“ vyčísluje svá získaná oprávnění Mik.

Parkour začal dělat přibližně před pěti lety, kdy se dozvěděl, že vůbec něco takového existuje. „ Můj syn tehdy přišel a říkal, že chce dělat parkour. Trošku mě to udivilo, protože koně nemáme. Až pak mi ukázal na internetu, o co se vlastně jedná.“ Protože v tom syna chtěl podpořit, začal s ním a jeho dalšími kamarády tento pro něj nový ,,sport“ pomalu trénovat. Postupem času se o to začalo zajímat čím dál víc dětí. „Protože jsem v minulosti působil už jako trenér dětí v karate, florbalu a sebeobraně, rozhodl jsem se založit kroužek parkouru. I když nám teď s účastí hodně zamával Covid, pořád máme kolem 30 členů,“ doplňuje rotmistr.

Jak sám říká, armádní příprava a parkour mají hodně společného. „ U nás to zatím není zavedené, ale v některých  zahraničních armádách už je parkour součástí výcviku. Hlavní myšlenkou tohoto ,,sportu“, který vymyslel francouzský hasič, je dostat se co nejrychleji z bodu A do bodu B. To se vojákovi v poli určitě může hodit.“ Navíc poukazuje na to, že generace současných rodičů a dědečků základy parkouru už mají za sebou. „Kdo z nás nelezl na strom, nebo nepřelézal plot. Já si pamatuji, jak jsem skákal salta do stohu – to všechno jsou vlastně prvky současného parkouru.“

Přestože je původně vyučenému tesaři více jak půl století, vážná zranění se mu šťastně vyhýbají. „Je to hlavně z toho důvodu, že se všechno učím krok za krokem, opatrně a bez většího riskování. Stejně tak to pak vysvětluji dětem. Nikdy neučím to, co sám neumím.“ Velkým pomocníkem jsou podle Mika i Jump areny, kde si člověk může všechno bezpečně vyzkoušet za pomoci  trampolín.

 Nejvíce je hrdý na salto dozadu, tzv. back-flip. „ U mě je to hodně o hlavě. Ani ne tolik o fyzičce, protože se celý život udržuji, ale v psychice je pak velký rozdíl. Dětem řekneš, skoč a oni skočí a vůbec o tom nepřemýšlejí. Já mám spoustu bloků.“ I tak je ale schopen svoje zábrany překonat. Jak on sám říká, pro něj je pohyb jeden z hlavních smyslů života; motor, který ho žene pořád vpřed.

Ženistovi z Bechyně vůbec nevadí, že patří mezi nestarší parkouristy v celé České Republice. „Už se v tom pohybuji pár let a nikoho staršího jsem nepotkal. I když je pravda, že v Brně teď nově nabízejí parkour pro seniory, tak budu mít asi konkurenci,“ směje se Mik.

Parkour vznikl asi před dvaceti lety ve Francii. Jeho cílem je překonávání složitých překážek plynulým a přirozeným pohybem. Parkouristi využívají k tréninku různé zídky, zábradlí, lavičky v parcích, podchody a nadchody nebo různé architektonické doplňky na sídlištích.