Podpora rodiny je klíčová – říká vedoucí instruktor boje zblízka

Vícemistr republiky v kick-boxu, vedoucí instruktor armádního bojového systému a majitel ocenění Čestného odznaku AČR za zásluhy 2. stupně. Praporčík Daniel Kotlář se vojenskému povolání věnuje více jak 36 let, a přestože letos oslavil půl století, zdaleka se nechystá do důchodu.

Bojovému umění se začal věnovat už na střední vojenské škole v Nitre. „Na Slovensku jsem se poprvé seznámil s karate, sytémem goju ryu. Když jsem po škole nastoupil na Velitelství Západního Vojenského Okruhu v Táboře, rozhodl jsem se v tom pokračovat a společně s panem Kaslem, Pernišem a Candrou jsem založil Karate klub Tábor.“

Krátce na to se začal Kotlář věnovat i novince té doby, kung - fu, které cvičil pod dohledem instruktora Libora Galuska. „Otevřely se i první přebory v plnokontaktních zápasech, tehdy v kick-boxu a karate, tak jsem si udělal trenérské zkoušky a začal jsem se tím víc zabývat.“ Odměnou za tvrdou dřinu mu byl titul vícemistra České republiky v kickboxu v Ostravě. „Na základě těchto úspěchů mě požádali, jestli bych nechtěl cvičit sebeobranu a boj zblízka u průzkumných jednotek ve Vimperku. A tím to pro mě všechno začalo.“

Jeho kariéra pokračovala dál v nově vznikající brigádě rychlého nasazení v Táboře. Postupně se vypracoval až na třetí stupeň instruktora boje zblízka, který je nejvyšším stupněm v armádě ČR. Kromě toho je i členem mezinárodní asociace musado (WMA - World Musado Association), jejímž zakladatelem je pan Herbert Grudzenski ( 1947 – 2012 ) z Německa. „Musado se dělí na tradiční a bojové MCS (Military Combat System). Tradiční vychází z 2000 let starých technik, které pocházejí z korejského poloostrova. V rámci něho se cvičí tradiční sestavy s historickými zbraněmi, medituje se atd. Zatímco MCS je určen pro ozbrojené složky, které potřebují musado využít ke zneškodnění nebo zpacifikování protivníka. Jsou tam zařazeny obranné techniky, různé formy poutání, odvádění, ale i likvidační techniky pro vojáky, kteří potřebují za každou cenu přežít.“ Od roku 2012 je hlavní sídlo WMA v České republice, v Praze. Jejím prezidentem a hlavním instruktorem je pan Oldřich Šelenberk, nositel čestného 7. Danu

 V současné době se v armádě ČR cvičí boj zblízka, který je vytvořen na základech musada, MCS. „Protože jsem vedoucí instruktor, tak se podílím s ostatními instruktory na tvorbě metodiky a různých výukových materiálů, aby všichni věděli, jak mají správně techniky cvičit a využívat.“

Podle Kotláře musí každý voják umět bojovat. „ Ani to není o tom umět co nejvíc technik, ale umět jich třeba jen pár kvalitně. Při výcviku je na každého kladený nápor nejen fyzický, ale i psychický. Cvičí se za jakékoliv počasí a je jedno, jestli má voják 50 kg nebo 100 kg, každý cvičí s každým.“

Sám Kotlář měří 178 cm a váží 75 kg. Podle něj je velkou výhodou při zápasech jeho vrozená hypermobilita. „Nemusím se roztahovat a klidně i v mých 50 letech pořád vykopnu nad hlavu. Navíc mám vysoký práh bolestivosti. Když jsem si utrhl koleno, tak jsem s ním ještě tři měsíce cvičil, než jsem si všiml, že to koleno nedrží správně pohromadě a začal to nějak řešit.“

Starší instruktor tělovýchovných zařízení 15. ženijního pluku má za sebou celou řadu zranění. „ Asi před 3 lety jsem měl utržený stehenní sval, před 5 lety poškozenou hrudní páteř, zlomených pár žeber… je toho moc. Důvodem byly i ty moje amatérské začátky v bojovém umění, kdy nebyly žádné výukové materiály a člověk to cvičil jen podle sebe nebo na základě letmo sehnaných informací. Proto jsem dělal spoustu chyb a přivodil si celou řadu úrazů.“ Na druhou stranu ale Kotlář dodává, že ze všech zdravotních neduhů se dostal díky pohybu. „ Protože jsem vždycky začal znovu sportovat. I kvůli tomu jsem odkázaný cvičit celý život, abych držel pohromadě.“

Hlavní podporou ve všech situacích je podle Kotláře rodina. „Kvůli mému zaměstnání nejsem často doma. Navíc, když se tomu sportu chcete věnovat naplno, musíte cvičit i po pracovní době ve svém osobním volnu. A kdybych neměl tu podporu v rodině, nevím, jak bych mohl dosáhnout té úrovně, na které jsem nyní.“

„Na závěr bych chtěl poděkovat všem jmenovaným a všem instruktorům boje zblízka z armády  a WMA za jejich  nadšení a snahu předávat své zkušenosti, nad rámec svých povinností, protože díky nim  a jejich práci funguje tento ucelený sytém boje zblízka, který je jedinečný a závidí nám ho i příslušníci některých armád jiných zemí. Děkuji všem velitelům, kteří chápou, že boj zblízka je nedílnou součástí výcviku vojáka a prosazují tento výcvik u svých jednotek. Zvlášť v dnešní době.“