Personalista z Bechyně vyhrál Spartan Race ve Francii

Je mu 33 let, pracuje na personálním oddělení 15. ženijního pluku v Bechyni a na svém kontě má už celou řadu cenných medailí, převážně z překážkových závodů. Rotmistr Vladislav Joska si ale nejvíc cení prvního místa ve své věkové kategorii ze závodu Spartan Race ve Francii, který se letos konal 5. července v Morzine. Více jak 51 kilometrů dlouhou trať se 60 překážkami a s převýšením přes 7 tisíc výškových metrů ve 38 °C zvládl uběhnout za 9 hodin a 16 minut. Celkově ze všech věkových skupin skončil nakonec třetí a v celém závodě včetně profesionálů na skvělé 12 příčce.

Spartan Race – co to je vlastně za závod?

Je to překážkový závod s různými úrovněmi. Ten nejtěžší Spartan, který se dá běhat za jednotlivce, je úroveň Ultra. Trať je dlouhá přes 50 kilometrů a má mnohem vyšší nároky na celkovou fyzičku i psychiku. Spartan Race se běhá po celém světě, včetně centrální Evropy, kam spadá Česká republika, Slovensko, Maďarsko a Polsko. Minulý rok jsem běžel závod Ultra na Slovensku ve Valčianské Dolině a tam se mi podařilo první veliké a nečekané vítězství. Vyhrál jsem celou skupinu Age group, na což jsem byl hodně pyšný. Kromě centrální Evropy se běhá také jižní Evropa jako Španělsko, Francie, Itálie, atd., nicméně závodím především právě v centrální Evropě a to i kvůli finanční náročnosti těchto závodů.

Jaké jsou překážky?

Když srovnám překážky třeba s dalšími závody, jako je např. Predator Race nebo Armyrun, tak nejsou na Spartanu všeobecně příliš obtížné. To se ale týká převážně České republiky a centrální Evropy. Na mezinárodním závodu typu Francie, kde jsem byl letos vůbec poprvé, jsou už některé překážky o level výše. Šplhalo se tam na síti pod vodopádem, plavalo s kládou v horské nádrži a délka překážek byla někde i 15 metrů. I ten komfort byl na mnohem lepší úrovni. Pod překážkami byla sláma, takže se nepadalo přímo na zem, ale pěkně do měkkého. Spousta občerstvení i vody po celé trati, všude byla výzdoba i vlajky. Lana a veškeré vybavení bylo kvalitní. Je znát, že se tady do závodů investuje mnohem více peněz než třeba v České republice.

Jak tedy závod probíhal?

 Starty jsou po vlnách. Nejdřív běží elita, pak právě Age group, Open a pokud je hodně závodníků, tak se běží jedna kategorie i v několika vlnách. Vybíhá se po 15 minutách. Hned po 400 metrech od startu jsme se brodili potokem a byli jsme promočení až po pás. V tom mokrém pak musíte běžet prakticky celý závod. Každých pár kilometrů byla voda, takže jste se znovu a znovu namáčeli. Je nutné mít kvalitní boty, protože když si uděláte puchýře už na začátku, pomyšlení na zvládnutí časových limitů posouvá každé takové zranění mnohem dál. Ty statistiky tzv. nedokončení jsou obrovské. Na startu nás stálo přibližně 500, ale do cíle doběhlo zhruba 180, zbytek závodníků z různých příčin skončilo dřív. I přesto jim ale patří veliká poklona, protože i já sám mám před takovým závodem obrovský respekt.

Co krize, přišla??

 Bylo opravdu vedro – kolem 38 °C, takže celý závod byl o to těžší. Největší krizi jsem měl kupodivu až kolem 42. kilometru, asi 8 km před cílem. Ani ne proto, že bych neměl energii, protože jsem si poprvé během tohoto závodu vyzkoušel i spoustu doplňků stravy a to doopravdy fungovalo. Ale krize přišla na nohy, které byly při finálním sbíhání sjezdovky už úplně vláčné. Běžely pouze setrvačností, a kdybych třeba špatně šlápl na kámen nebo zakopnul o kořen, mohl bych si způsobit zranění. Naštěstí se tak nestalo.

Jaká byla podle tebe nejtěžší překážka?

 Možná to bude znít samolibě, ale pro mě nebyla žádná překážka tak těžká, že bych jí nezvládl. To ale platí do chvíle, než se přidají nějaká zdravotní omezení. Měsíc před tím jsem si zlomil poslední článek malíčku v Alpách na Predátoru, takže jsem měl ještě lehce omezený stisk ruky. Naštěstí jsem i tak prošel první kolo bez angličáků, které se dělají v případě, že překážku nezvládnete. V druhém kole se mi ale kvůli neustále mokrým rukám strhly puchýře, a to už se pak na tu překážku nepověsíte. Je tam překážka, kterou musíte přeručkovat nad vodou a přitom se ještě přitahovat – lanový žebřík, na který se dostanete z rozbahněné vody jedině šplhem po laně. Tu už jsem pak ve druhém kole nedal. Další překážky jako např. házení oštěpu, to je sázka do loterie. Buď se zapíchne do balíku slámy anebo ne. Myslím si, že jsem nakonec dělal 60 trestných angličáků, což není na 60 překážkách, kdy za jednu nesplněnou musíte dělat 30 angličáků, až tak špatné.

Co jsi měl všechno přibaleno na cestu?

Vůbec poprvé jsem běžel s vestou a camelbackem, ve kterém bylo litr a půl vody. Nejdřív jsem z toho nadšený nebyl, protože je to přeci jenom kilo a půl zátěže navíc, a každý se snaží být samozřejmě co nejlehčí. Na třicátém kilometru jsem to ale ocenil. Když má člověk plnou pusu prachu a může si aspoň vypláchnout, je to super. Kromě toho jsme nesli i různé energetické doplňky a povinnou výbavu, jako třeba čelovku, protože se závod může protáhnout až do tmy.

Jak to máš s přípravou na takovýto závod?

Já se řídím hesly: no Pain no Gain a Závod je nejlepší trénink. Pokud nejsem na závodu, tak trénuji převážně sám a individuálně. Nejsem členem žádné tréninkové skupiny. Člověk se zatím pořád někam posouvá, i když už mám pocit, že je to na hraně možností, uvidíme. Ono by to šlo jít ještě dál, ale to by člověk nemohl chodit do práce a musel se věnovat opravdu jenom trénování, závodům a regeneraci. Nás tzv. hobbíků je opravdu hodně a tyhle závody zažívají veliký boom. Chodíme do práce a trénujeme ve volném čase, nebo přímo na závodech. Bez sponzorů a proto, že nás to baví.

A kdyby se nějaký sponzor objevil?

Já jsem nikdy po sponzoringu nešel a nikoho o peníze neprosil, protože já mám rád kamarádský přístup, takovou tu svobodu, nechci být nikomu zavázaný, aby mi pak diktoval, na jaké závody musím jet a kde nesmím chybět. Na druhou stranu je to na úkor toho, že mě ty závody za rok vyjdou na desetitisíce a mám omezené možnosti, proto jezdím převážně jen tu centrální Evropu. Je pravda, že když se povede vyběhnout bedna, tak se něco vrátí. Ale nikdy ne v podobě peněz, ale spíš v různých poukázkách nebo věcných darech. Upřímně se sponzorství nebráním, nevadí mi nosit něčí jméno na dresu, ale musela by mi zůstat svoboda rozhodování.

 A co je tvoje nejvyšší meta?

Díky slušným výsledkům se mi už třetím rokem po sobě daří kvalifikovat na mistrovství světa Spartan Race nejen z úrovně Ultra, a to je právě jeden z mých sportovních cílů. Podívat se jednou na takovou událost a zkusit zabojovat. Letos se tyto závody pořádají například na podzim na Švédském Islandu, kde bude určitě pěkná zima, v Řecku na Spartě, ale třeba i tradičně v Americe na Tahoe.